Souhrn:

V tomto článku prozkoumáme klíčové rozdíly mezi zákony o ochraně osobních údajů v Evropské unii (EU) a Spojenými státy (u.S.). Je nezbytné pochopit tyto variace, protože mohou mít významné důsledky pro jednotlivce a podniky působící v obou regionech.

Klíčové body:

1. U.S. má omezené zákony o ochraně údajů ve srovnání s EU.
2. Pouze tři státy v U.S. mít zákony na ochranu údajů uznávané společností EU.
3. Zákony o ochraně údajů EU se zaměřují na individuální práva a komplexní předpisy.
4. U.S. Zákony o ochraně údajů jsou více orientovány na podnikání a především se zabývají právy „Neprodávejte“.
5. EU má směrnici o ochraně údajů 1995/46/ES a směrnici o e-privacy 2002/58/EC.
6. Směrnice pro ochranu údajů upravuje automatizované zpracování osobních údajů a systémů podání.
7. Zásady ochrany údajů EU zahrnují spravedlivé a zákonné zpracování, minimalizace dat a přesnost.
8. Řadiče dat v EU musí poskytovat informace subjektům údajů a implementovat bezpečnostní opatření.
9. Subjekty údajů v EU mají práva na přístup k osobním údajům, soudnímu nápravě a námitce proti zpracování dat.
10. Osobní webové stránky musí také dodržovat směrnici o ochraně údajů EU.

Otázky a odpovědi:

1. Jak se liší zákony o ochraně osobních údajů dat mezi EU a U.S.?

V EU jsou zákony o ochraně údajů mnohem komplexnější a zaměřují se na individuální práva. Naproti tomu u.S. má omezené zákony o ochraně údajů, především zabývající se obchodními činnostmi, jako jsou práva „Neprodávat“.

2. Které uvádějí v u.S. mít zákony na ochranu údajů uznávané společností EU?

Státy Virginie, Colorado a Kalifornie mají zákony na ochranu údajů, které jsou v souladu s standardy EU.

3. Jaké jsou hlavní právní nástroje regulující ochranu údajů v EU?

Hlavními právními nástroji v EU jsou směrnice o ochraně údajů 1995/46/ES a směrnice o e-privacy 2002/58/EC.

4. Co se týká směrnice o ochraně dat 1995/46/ES?

Tato směrnice se vztahuje na automatizované zpracování osobních dat a systémů podání. Definuje osobní údaje jako jakékoli informace týkající se „identifikované nebo identifikovatelné přirozené osoby.”

5. Jaké povinnosti mají řadiče dat podle směrnice o ochraně údajů?

Řadiče dat musí zajistit spravedlivé a zákonné zpracování, shromažďovat data pro konkrétní účely a udržovat data přesná a aktuální. Jsou také zodpovědní za implementaci technických a organizačních opatření k ochraně údajů.

6. Jaká práva mají údaje subjekty podle směrnice o ochraně údajů EU?

Subjekty údajů mají právo na přístup k jejich osobním údajům, hledat soudní nápravná opatření a namítat k určitým postupům zpracování dat. Mohou také požádat o opravu, vymazání nebo blokování dat, která nesplňuje směrnici.

7. Jsou osobní webové stránky osvobozeny od směrnice o ochraně údajů EU?

Zpracování osobních údajů jednotlivci pro soukromé a domácnosti je osvobozeno. Konkrétní soudní případy však objasnily, že osobní webové stránky musí dodržovat směrnici.

8. Jak principy ochrany dat EU zdůrazňují kvalitu dat?

Zásady ochrany údajů EU vyžadují, aby byla data shromažďována poměrně a legálně, používaná pro konkrétní účely a udržované přesné a aktuální. Rovněž zdůrazňují minimalizaci dat a pouze shromažďování údajů, které jsou nezbytné pro zamýšlené účely.

9. Jaké jsou klíčové rozdíly mezi EU a U.S. Zákony o ochraně údajů týkající se individuálních práv?

Zákony EU poskytují silnější individuální práva, jako je právo na přístup k osobním údajům, zatímco u.S. Zákony se primárně zaměřují na obchodní činnosti, jako jsou práva „Neprodávat“.

10. Jak mohou podniky působící v EU i u.S. navigovat rozdíly v zákonech o ochraně údajů?

Podniky musí při zpracování osobních údajů obyvatel EU zajistit dodržování přísnějších zákonů EU. Měli by implementovat komplexní opatření na ochranu údajů a porozumět specifickým požadavkům každé jurisdikce, ve které působí.

11. Jak směrnice EU pro e-privacy doplňuje směrnici o ochraně údajů?

Směrnice pro e-privacy poskytuje další předpisy speciálně pro elektronickou komunikaci a zajišťuje práva na ochranu osobních údajů v oblastech, jako je online sledování, soubory cookie a nevyžádaná elektronická komunikace.

12. Mohou jednotlivci v EU vykonávat svá práva na přístup k osobním údajům shromážděným podniky v U.S.?

Jednotlivci v EU mají právo na přístup ke svým osobním údajům bez ohledu na to, kde se nachází zpracovatelská entita. Proto mohou požádat o přístup k osobním údajům shromážděným podniky v U.S.

13. Jaké jsou důsledky nedodržení zákonů o ochraně údajů EU?

Nedodržení zákonů o ochraně údajů EU může mít za následek podstatné pokuty a poškození reputací pro podniky. Jednotlivci mají také právo hledat soudní nápravná opatření pro porušení svých práv na ochranu údajů.

14. Jak zákony o ochraně údajů EU ovlivňují přeshraniční přenosy dat?

Zákony o ochraně údajů EU zakládají omezení a požadavky na přeshraniční převody údajů, aby byla zajištěna přiměřená ochrana osobních údajů při přenosu do zemí mimo EU s nižšími standardy ochrany údajů.

15. Jak u.S. Podniky zajišťují dodržování zákonů o ochraně údajů EU?

U.S. Podniky musí posoudit své činnosti pro zpracování údajů, provádět nezbytná záruky a zvážit mechanismy, jako jsou standardní smluvní ustanovení nebo certifikace ochrany soukromí, aby legitimizovaly převody osobních údajů z EU.

6 způsobů, jak u. S. a zákony o ochraně osobních údajů EU se liší

U.S. má podobnou strukturu s federálním zákonem, obecně předchůdce a lepší než individuální státní zákony. Existují však pouze tři státy z 50 s jakýmkoli zákonem o ochraně údajů, jak by to EU uznala (Virginie, Colorado a Kalifornie). Dokonce i tyto zákony jsou omezené v rozsahu, obsahu a právech ve srovnání se zákony o ochraně údajů EU a více se zaměřují na obchodní činnost, jako například “Neprodávejte” práva.

Rozdíly mezi zákony o ochraně osobních údajů v EU a USA

Všechno, co děláme na internetu, odejde digitální otisky prstů. Proto je logické, že mnoho uživatelů webu se obává problému soukromí. Jejich starosti nejsou bez důvodu. Vzhledem k tomu, že zákony o ochraně osobních údajů se liší od země od země, není společnost legálně povinna zajistit, aby zpracování osobních údajů dodržovalo zákony všech zemí, ve kterých pobývají osoby, jejichž údaje byly shromážděny. Například, pokud je společnost začleněna do pobřežní země, nemusí být společnost povinna dodržovat žádné zákony o ochraně údajů. Vzhledem k globální povaze internetu však může taková společnost stále nabízet online služby osobám s přísnými zákony o ochraně údajů.

Dokonce i velké země a organizace, jako je EU a USA, mají ve svých pokusech regulovat používání osobních údajů v informační společnosti odlišné přístupy. Účelem tohoto článku je stručně popsat zákony o ochraně údajů EU (oddíl 2) a USA (oddíl 3).
Nakonec je vyvozen závěr (oddíl 4).

Zákony o ochraně údajů EU

V EU dva hlavní právní nástroje regulují ochranu údajů v informační společnosti. Tyto právní nástroje zahrnují směrnici o ochraně údajů 1995/46/ES (oddíl 2.1) a směrnice o e-privacy 2002/58/ES (oddíl 2.2).

Směrnice pro ochranu údajů 1995/46/ES

Směrnice pro ochranu údajů EU 1995/46/ES se vztahuje na automatizované zpracování osobních údajů a další zpracování osobních údajů, které tvoří součást systému podání. Směrnice definuje osobní údaje jako jakékoli informace, které se týkají “identifikovaná nebo identifikovatelná přirozená osoba.” Je třeba poznamenat, že zpracování osobních údajů týkajících se veřejné bezpečnosti, obrany, státní bezpečnosti a činnosti v oblastech trestního práva nespadá do rozsahu směrnice. Níže jsou povinnosti osoby odpovědné za stanovení účelů a prostředků zpracování osobních údajů (“řadič dat”) a práva osoby, jejíž údaje jsou zpracovány (“subjekt dat”) jsou diskutovány.

Povinnosti řadiče dat

Podle směrnice 1995/46/ES by měl řadič dat zajistit soulad s několika zásadami týkajícími se kvality dat. Mezi tyto zásady patří: (1) shromážděná data by měla být zpracována poměrně a zákonně; (2) Shromážděné údaje by měly být shromažďovány pro stanovené, explicitní a legitimní účely a nikoli dále zpracovány způsobem neslučitelným s těmito účely; (3) Shromážděné údaje by měly být přiměřené, relevantní a ne nadměrné ve vztahu k účelům, pro které jsou shromažďovány a/nebo dále zpracovávány; (4) Shromážděné údaje by měly být přesné a v případě potřeby udržovány aktuální a; (5) Shromážděné údaje by měly být uchovávány ve formě, která umožňuje identifikaci subjektů údajů již déle, než je nezbytné pro účely, pro které byla data shromážděna nebo pro které jsou dále zpracovávány.

Řadič dat by měl nejen dodržovat výše uvedené principy, ale také poskytnout určité informace subjektu údajů. Mezi informace, které budou nutné předmětu údajů, zahrnují zejména: (1) identitu řadiče a jeho zástupce, pokud existují; (2) účely zpracování, pro které jsou údaje zamýšleny; (3) Jakékoli další informace, jako je (i) příjemci nebo kategorie příjemců údajů, (ii) zda jsou odpovědi na otázky povinné nebo dobrovolné, jakož i možné důsledky neschopnosti odpovědět, (iii) existence práva na přístup k nim a právo napravit údaje o něm. Řadič dat je rovněž povinen provádět přiměřená technická a organizační opatření proti nezákonnému přístupu, náhodné ztrátě, zničení, změně dat.

Práva subjektu údajů

Podle směrnice EU 1995/46/ES má subjekt údajů následující práva: (1) právo na přístup k osobním údajům souvisejícím s ním; (2) právo na soudní nápravu; a (3) právo na námitky proti určitým postupům zpracování dat. Je třeba dodat, že právo na přístup k osobním údajům zahrnuje následující práva: (i) právo na získání kopií dat zpracovaných řadičem dat; (ii) právo na přijetí z řadiče dat a prohlášení o tom, zda se zpracovávají data týkající se subjektu dat; iii) právo přijímat informace o účelech zpracování; iv) právo na přijetí informací o dotčených kategoriích; a (v) právo znát příjemce, kterým jsou údaje zveřejněny, (vi) právo získat opravu, vymazání nebo blokování údajů, jejichž zpracování nesplňuje ustanovení směrnice o ochraně údajů EU 1995/46/ES.

Osobní webové stránky by měly také dodržovat směrnici o ochraně údajů EU 1995/46/ES

Zpracování osobních údajů přirozenou osobou v rámci čistě soukromé a domácnosti je osvobozeno od směrnice o ochraně údajů EU 1995/46/ES. Avšak v dominantním rozhodnutí (případ C-101/01, Bodil Lindqvist, rozsudek ze dne 6. listopadu 2003), Evropský soudní dvůr zjistil, že žena, která identifikovala a zahrnula informace o kolegů dobrovolníků na jejím osobním webu. Důvodem bylo, že vytvoření osobního webu nebylo osobní činností, která spadala mimo rozsah směrnice o ochraně údajů EU 1995/46/ES.

Směrnice o e-privacy 2002/58/ES

Kromě směrnice o ochraně údajů EU 1995/46/ES přijala EU směrnici o e-privacy 2002/58/ES, která byla zaměřena na zajištění ochrany osobních údajů v oblasti telekomunikací. Rozsah směrnice o e-privacy zahrnuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací ve veřejných telekomunikačních sítích v EU. Zejména směrnice o e-privacy 2002/58/EC reguluje “Dopravní data” a “Data umístění.” Termín “Dopravní data” odkazuje na data nezbytná pro poskytování komunikace. Termín “Data umístění” odkazuje na data poskytující geografickou polohu zařízení. Směrnice e-privacy také reguluje nevyžádanou komunikaci (“Spam”), cookies a spyware.

Podle směrnice o e-privacy by poskytovatelé komunikačních služeb spadající pod rozsah směrnice by měli oznámit porušení odpovídajícím národním orgánům. Musí také informovat předplatitele nebo zákazníky, kteří budou pravděpodobně nepříznivě ovlivněni porušením, což může být krádeží identity, ztráta pověsti atd. Spolu s oznámením by měl poskytovatel také předložit seznam navrhovaných opatření, která budou použita k protiprávnímu porušení.

Pokud jde o cookies, směrnice o e-privacy uvádí, že mohou být nainstalovány na zařízeních předplatitelů až po výslovném souhlasu předplatitele nebo je uživatel poskytnut. Je třeba poznamenat, že takový souhlas lze získat až poté, co předplatitel bude poskytnut informace požadované směrnicí pro e-privacy a poté, co jim bylo nabídnuto právo odmítnout takový přístup. Pokud jde o spam, směrnice o e-privacy uvádí, že nápravná opatření pro porušení ustanovení o nevyžádané komunikaci lze získat prostřednictvím právního řízení.

Ochrana údajů v USA

Na rozdíl od EU USA nemají jediný zastřešující zákon o ochraně osobních údajů. Na federální úrovni si Spojené státy udržují odvětvový přístup k právním předpisům o ochraně údajů, kde jsou některá průmyslová odvětví pokryta a jiní nejsou. Na státní úrovni většina států přijala určitou formu právních předpisů o ochraně osobních údajů. Níže rychle diskutujeme o třech důležitých federálních zákonech o ochraně údajů, a to zákon o přenositelnosti a odpovědnosti za zdravotní pojištění (HIPAA), spravedlivé a přesné zákon o úvěrové transakci (FACTA) a děti’s online zákon o ochraně osobních údajů (COPPA).

Hippa

Cílem HIPPA je zajistit ochranu individuálně identifikovatelných zdravotních údajů. Zejména Hippa definuje, kdo může mít přístup ke zdravotním informacím. Ve většině případů mohou takové informace používat pouze zdravotničtí pracovníci, kteří je používají pro účely koordinace léčby a péče. Informace, které podléhají ochraně, zahrnují poskytovatele lékařů’ Poznámky a záznamy, zdravotní pojišťovna’s počítačové záznamy, fakturační informace, jakož i rozhovory mezi lékaři týkajícími se pacienta’S péče a léčba.

Facta

Cílem facty je pomoci chránit spotřebitele’ Kreditní informace z rizik souvisejících s krádeží dat. Podle FACTA by příjmy z kreditní karty a debetní karty, s výjimkou ručně psaných příjmů, neměly uvádět více než posledních pět číslic čísla karty. Je třeba také poznamenat, že v rámci FACTA má osoba, která žádá o kreditní zprávu, právo požádat, aby prvních pět číslic jeho čísla sociálního zabezpečení nebylo zahrnuto do souboru.

Coppa

Cílem COPPA je chránit soukromí dětí mladších 13 let. Rozsah zákona zahrnuje webové stránky, které jsou zaměřeny na děti nebo které mají znalosti, že děti navštěvují web. COPPA ukládá operátorům těchto webových stránek povinnost zveřejňovat zásady ochrany osobních údajů, které určují, zda jsou osobní údaje shromažďovány, jak se tyto informace používají, a také postupy zveřejňování operátorů webových stránek. Za účelem shromažďování těchto informací od dětí na webových stránkách’ Provozovatelé musí získat ověřitelný souhlas rodičů. Na žádost rodičů by měl poskytovatel předložit rodičům popis typu shromažďovaných informací a přestat shromažďovat data od konkrétního dítěte.

Závěr

Podle práva EU lze osobní údaje shromažďovat pouze za přísných podmínek a pro legitimní účel. Hlavní součástí zákona o ochraně údajů EU je směrnice o ochraně údajů 1995/46/EC.
V USA neexistuje žádný všeobjímající zákon regulující shromažďování a zpracování osobních údajů. Místo toho je ochrana údajů regulována mnoha státními a federálními zákony.

Různé přístupy EU a USA k ochraně údajů pravděpodobně pramení z historie. V Evropě, kde lidé měli diktatury, je ochrana údajů prohlášena za lidské právo a regulováno komplexními právními předpisy o ochraně údajů. V tomto ohledu stojí za zmínku, že Stasi, oficiální státní bezpečnostní služba německé demokratické republiky nebo NDR (neformálně známá jako východní Německo), zaměstnávala 500 000 tajných informátorů. Úkolem 10 000 těchto informátorů bylo poslouchat a přepsat telefonní hovory občanů. Naproti tomu v USA se postoj k ochraně údajů řídí hlavně tržními silami. Je třeba také poznamenat, že s přijetím amerického Patriot Act, který byl přijat v reakci na události 11. září 2001, USA výrazně snížily omezení ve sběru osobních údajů donucovacími orgány agentury.

Prameny

• Allen, a., ‘Nepopulární soukromí: Co musíme skrýt‘, Oxford University Press, 2011.
• Dixon, str., Gellman, r., ‘Online soukromí: Referenční příručka‘, ABC-CLIO, 2011.
• Fischer, str., ‘Bude zákon o ochraně osobních údajů v 21. století americký, evropský nebo ne inernační‘, Grin Verlag, 2012.
• Hert, str., Poullet, y., Gutwirth, s.,(Editoři), ‘Ochrana dat v profilovaném světě‘, Springer 2010.
• Levmore, s., Nussbaum, m., ‘Ofenzivní internet: řeč, soukromí a pověst’, Harvard University Press, 2011.
• Lloyd, i., ‘Zákon o informačních technologiích‘, Oxford University Press, 2008.
• Noorda, c., ‘E-objevování a soukromí dat: praktický průvodce‘, Kluwer Law International, 2011.
• Rogosch, str., Hohl, e., ‘Ochrana dat a Facebook: Empirická analýza úlohy souhlasu v sociálních sítích‘, Lit Verlag Münster, 2012.
• Rowland, d., ‘Zákon o informačních technologiích‘, Routledge, 2005.
• Divoký, c., Weinstein, s., MacEwan, n., GEACH, n., ‘Zákon o elektronickém a mobilním obchodu: Analýza obchodu, financí, médií a počítačové kriminality v digitálním věku‘, University of Hertfordshire Press, 2011.

6 způsobů, jak u.S. a zákony o ochraně osobních údajů EU se liší

U.K. opustil EU a pro ty z nás, kteří tam žijí, my’Historicky přijal evropský “Základní lidská práva” Přístup k ochraně dat. Přesto můžeme být někdy kulturně blíže k u.S., se sdíleným jazykem a vlivem větších u.S. Poskytovatelé technologií, kteří někdy bojují v Evropě kvůli jejich designu pro U.S. trh, který má odlišný přístup “Ochrana osobních údajů.”

Tento blog se zaměřuje na kontrast mezi evropským a u.S. přístupy k soukromí dat .

1. PII vs. osobní data

GDPR definuje osobní údaje jako “jakékoli informace týkající se identifikované nebo identifikovatelné přirozené osoby.” Jediná definice pro celou EHE adopci. To je obecně interpretováno jako rozsáhlá definice, která zahrnuje data ve veřejné sféře, která je často vyloučena z U.S. Definice osobních údajů (PII).

U.S. Definice PII se liší, protože několik zákonů v U.S. Definujte PII odlišně v závislosti na tématu (například v rámci HIPAA by definice PII zahrnovala pouze data Heath zpracovávaná poskytovateli zdravotní péče, zatímco podle COPPA by to byly děti’s údaje o technologických platformách). Kromě toho definice citlivých dat v U.S. Podívejte se na finanční údaje a silné vládní identifikátory, zatímco údaje o zvláštní kategorii EU jsou vybudovány z oblastí, které mohou ovlivnit lidská práva, například z oblastí, jako je náboženství, zdraví, rasa, etnicita, politické názory, biometrie, sexuální život nebo genetika.

2. Právní základ a přihlášení vs. Odhlášení

Dalším hlavním rozdílem je obecný výchozí bod EU pro zpracování – a “Ne, pokud…” Na rozdíl od u.S. výchozí bod “Ano, pokud…”.

To znamená u.S. výchozí hodnoty “Odhlášení” přístup jako standard (uděláme to, pokud neřeknete ne), zatímco EU přijímá více ochranného přístupu k ochraně soukromí, aby bylo možné zpracovat pouze s platným právním základem (což je v případě souhlasu obvykle “Opt-in” Modelka)

3. Omnibus vs. Zákony o soukromí odvětví

Existují výhody a nevýhody různých přístupů. Přesto se mi líbí u.S. Sektorový přístup k právu na federální úrovni, protože mohou být předepsanější než EU, protože mají specializované datové zákony pro každý sektor, jako je HIPAA, COPPA, Ferpa atd. Tyto don’T pokryje všechna data nebo všechna odvětví.

V EU se přístup nazývá “omnibus” v tom, že existuje jeden jediný zákon o ochraně osobních údajů, který musí podle své povahy přijmout obecné zásady, takže nemůže být tak konkrétní, i když pokrývá větší rozsah všech údajů kohokoli (na rozdíl od toho, aby řekl CCPA, který vypadá hlavně na kalifornské spotřebitele).

4. Pan Evropský/členský stát vs. federální stát

EU’S GDPR zajišťuje standard, který poskytuje jednorázový obchod ve 27 zemích, s dalšími třemi zeměmi EHE přinesených smlouvou na podobnou úroveň ochrany. Existuje rozsah pro rozptyl národního práva, ale to se nemůže ponořit pod úroveň GDPR a může se měnit pouze GDPR, kde samotný GDPR specifikuje. Jinak se zákon harmonizuje napříč všemi členskými státy.

U.S. má podobnou strukturu s federálním zákonem, obecně předchůdce a lepší než individuální státní zákony. Existují však pouze tři státy z 50 s jakýmkoli zákonem o ochraně údajů, jak by to EU uznala (Virginie, Colorado a Kalifornie). Dokonce i tyto zákony jsou omezené v rozsahu, obsahu a právech ve srovnání se zákony o ochraně údajů EU a více se zaměřují na obchodní činnost, jako například “Neprodávejte” práva.

5. Základní lidská práva vs. ochrana zákazníka

Ačkoli u.S. dlouho uznal právo na soukromí u.S. Občané, neexistuje žádné obecné právo na soukromí pro Non-Nationals. Zkušenosti z EU ve druhé světové válce a dále přinesly přístup založený na základním lidském právu na soukromí a ochranu údajů samostatně, což se vztahuje na všechny lidi bez ohledu na aktivitu a národnost.

U.S. Přístupy se týkají více o obchodních standardech obchodování a jsou dobré pro vaše zákazníka, a proto mohou vyloučit vládní a lidské zdroje typ práv na ochranu osobních údajů. To je také rozšířeno na regulační orgány, kde EU má tendenci mít vyhrazené regulátory ochrany údajů. Naproti tomu u.S. mohou mít různé regulační orgány v závislosti na zákonu. FTC se ujímá vedení pro podnikání s pokutami, které jsou obecně vydány “Nespravedlivé a klamné obchodní praktiky” a mimo soud “Vyhlášky o souhlasu” běžné nad legální tresty.

6. Práva na ochranu osobních údajů a vlastnictví dat

S modelem základních práv v EU přichází koncept, že práva na ochranu údajů by měla být zdarma pro všechny, protože je to často nejzranitelnější, kdo má nejvíce potřeba. To se vztahuje také na zákon o ochraně údajů, pouze přidělení povinností a práv, ale nikoli vlastnictví údajů. To může vést k obchodování s údaji jako komodita, kde chudí prodávají a bohatí si mohou dovolit své soukromí.

U.S.Vypadá více na vlastnictví dat jako duševní vlastnictví, což může vést k modelům ochrany osobních údajů, kde je soukromí k dispozici pouze těm, kteří mají zdroje, aby jej bránili.

Což je lepší pro soukromí: u.S. nebo EU?

Všimněte si, že žádný režim není “nadřízený,” protože oba mají suverénní síly. Mají však různé výchozí body, s u.S. Často více přátelský k podnikání, zaměřující se na obchod. A v důsledku 11. září zvěrstev, často s bezpečnostními zákony “Trumpování” ti z individuálních soukromí. EU zaujímá opačný filozofický přístup s individuálními právy na převyšení bezpečnostních potřeb.

Oba přístupy mají určité zásluhy a nevýhody as mezinárodními převody, mezinárodní podniky čelí problémům s nekompatibilitou. Problém je však politický. Podíváme se do budoucnosti, abychom zjistili, zda různé režimy sbližují nebo udržují přenosy dat obtížným odkloněním přístupu.

Chcete se dozvědět více o soukromí? Podívejte se na můj Kurzy ochrany osobních údajů na Infosec dovednosti .